Gustav Meyrink: Zelená tvář – Bdění
@ duchovno -> svet spirituality     2.10. 11, 12:33

darka píše: Víc než tisíciletí se lidé učili odhalovat zákony přírody a přírodu využívat. Blaze těm, kdož si uvědomili a pochopili smysl této práce, že totiž vnitřní zákon je totéž jako zákon vnější, jen o oktávu vyšší: Ti budou povoláni ke sklizni – ostatní zůstanou čeledíny robotujícími na půdě, s tváří skloněnou k zemi.



Klíč k moci nad vnitřní přírodou je zrezivělý od dob potopy.

Jmenuje se: — být bdělý.



Být bdělý je to nejdůležitější.

O ničem není člověk tak přesvědčen jako o tom, že bdí; přesto je ve skutečnosti lapen v síti, kterou si sám upletl ze spánku a snu. Čím hustší je síť, tím mocněji vládne spánek; kdož jsou v ní zapleteni, jsou spáči, kteří jdou životem jako stádo dobytčat na porážku – tupě, lhostejně a bezmyšlenkovitě.

#CONT#

Snílci mezi nimi vidí oky sítě zamřížovaný svět – zahlédnou jen matoucí výřezy, podřizují tomu své konání a nevědí, že tyto obrazy jsou jen nesmyslnými útržky z mohutného celku. Tito ‘snílci’ nejsou – jak si možná myslíš – fantastové a básníci, nýbrž jsou to čiperové, pilníci, neposedové na této zemi, rozežraní šílenstvím aktivity; podobají se hemživým, ošklivým broukům, šplhajícím po hladké rouře vzhůru, aby seshora – spadli dovnitř.

Žijí v bludu, že bdí, ale to, co si myslí, že prožívají, je ve skutečnosti jen sen – přesně předem do nejmenšího detailu stanovený a neovlivnitelný jejich vůlí.



Našli se a najdou někteří jedinci, kteří dobře vědí, že sní – to jsou průkopníci, kteří pronikli až k hradbám, za nimiž se skrývá věčně bdělé Já – jasnozřivci jako Goethe, Schopenhauer a Kant. Ti však neměli zbraně, jimiž by pevnost mohli dobýt, a jejich bojovný pokřik spáče neprobudil.



Být bdělý je nejdůležitější.

Buď bdělý při všem, co děláš! Nevěř, že už bdíš. Ne, spíš a sníš. Pevně se postav, soustřeď se a přinuť na jeden jediný okamžik k pocitu, který ti proběhne celým tělem: ‘Teď bdím!’



Jestliže se ti podaří to pocítit, pak také okamžitě poznáš, že stav, v němž ses právě ještě nacházel, ti nyní bude připadat jako obluzení a polospánek.

To je první váhavý krok na dlouhé, dlouhé pouti z poddanství k všemohoucnosti.

Tímto způsobem postupuj od probuzení k probuzení.

Neexistuje žádná mučivá myšlenka, kterou bys tím nedokázal zapudit. Zůstane dole a nebude moci k tobě nahoru, budeš se tyčit nad ní, jako se koruna stromů rozrůstá nad suchými větvemi.



Až jednou budeš tak daleko, že onen stav bdělosti obsáhne i tvé tělo, bolesti do tebe odpadnou jako zvadlé listí.

Ledové koupele židů a bráhmanů, noční bdění učedníků Buddhových a křesťanských asketů, sebetrýznění indických fakírů, aby neusnuli – to všechno jsou jen strnulé vnější rituály, které jako zbořené sloupy prozrazují hledajícímu: Zde stál v šerém dávnověku tajuplný chrám touhy po procitnutí.



Čti svaté spisy národů země – všemi se táhne jako červená nit skryté učení o bdělosti. Je to Jákobův žebřík do nebe. Jákob celou ‘noc’ bojoval s andělem Páně, až přišel ‘den’ a on se stal vítězem. Musíš stoupat od jedné příčky jasnějšího bdění ke druhé, jestliže chceš překonat smrt, jejímiž nástroji jsou spánek, sen a omámení.

Již nejnižší příčka tohoto nebeského žebříku se jmenuje: génius; jak bychom měli teprve nazvat vyšší stupně! 



Pokračovanie: http://velketajemstvi.wordpress.com/category/g-meyrink/



Gustav Meyrink – kapitola z knihy Zelená tvář




(c) Putnici / http://putnici.sk/