ZAREGISTRUJ SA!

login:
heslo:
vyberte si:

fóra [pravidlá]

zaujímavé odkazy

publikovať článok

vyhľadávanie na stránke



Putnici.sk na FACEBOOKu


Stránky Dr. Jesenského  

prihlásení užívatelia

aktívni za posl. 5 min.


Admin
katka

poč. registrovaných užívateľov:47755

V tejto chvíli prezerá stránku 1 registrovaných užívateľov 134 anonymných užívateľov.

Vítame nového registrovaného užívateľa: drohathn

výstupy
Ak chcete na vašej stránke zverejňovať zoznam správ z našej stránky môžete použiť tento výstup, alebo viac podrobný výstup.
XML/RSS.



Jurodivá říše slova aneb Kradmé nahlédnutí za oponu současné ruské slovesnosti
@ čítanie na víkend     24.2. 13, 04:02

kosmas.cz

Za devatero horami a devatero řekami rozkládá se podivuhodná země převeliká, nad kterou slunce nezapadá. V té zemi uctíván, milován a jídlem i pitím štědře pohoštěn je každý, kdo se slovem mistrně zacházet dovede a srdce i oči lidí mluvou či písmem dokořán otevírá. Pohádka? Kdepak! Jen marnivý pokus podělit se o zdroj energie čiré, světlé, snové, která se ruskou literaturou zove. 


Ňáký divný rusáci

„Co to je za film? Nějakej ruskej? Tak na ten mě nedotáhneš ani párem volů,“ slýchávám často od svých českých kamarádů a známých, když je v dobré víře poňoukám ke shlédnutí ruského filmu, který mě omámil, rozradostnil a obohatil. A stejné je to s divadlem nebo knížkami. Nakažlivá nedůvěra a nechuť ke všemu ruskému, která občas přechází v podrážděnou nenávist, zažrala se malému národu pinožícímu se v české kotlině do kůže a vlezla mu za nehty. Co je české, to je hezké, co je ruské, je zrádné a kluzké, hrají stále dokola gramofony obehranou písničku v četných českých myslích.

Komplex méněcennosti, jehož zhoubné buňky začaly bujet z hrůzy a bezmoci za rachotu okupačních tanků před pětačtyřiceti lety, zmutoval za přispění médií a politiků v tupý vztek, jímž sadomasochisticky dráždíme vlastní pocit ukřivděnosti a vzápětí terapeuticky přenášíme hněv na univerzální viníky všech našich křivd. Co na tom, že dnes hrozí naší zemi nebezpečí nikoli zvenčí, ale zevnitř, od nás samotných.

Virus rusofobie zdědily i generace, které o tom všem jen slyšely z vyprávění, metastázoval do naší jindy perlivé a hravé mateřštiny, takže Rusy nazýváme pohrdavým patvarem rusáci. Zatímco pro politiky je tato ideologicky dokrmovaná úchylka vodou na jejich manipulativní mlýny, jelikož jim umožňuje pěstovat si „strach z Ruska“ do dalších voleb jako saláty ve skleníku, nám ostatním zatemňuje svobodnou mysl a vnitřně deformuje pohled na svět.

A přitom jsou v Rusku lidé, od nichž bychom se mohli mnohému přiučit, hodnoty, jimiž bychom se mohli inspirovat, kultura, která by nás mohla obohatit. A literatura, která by nám mohla otevřít dveře do dimenzí, o nichž nemáme v naší kotlině sevřené hradbami hor a sužované ukřivděnou závistí ani ponětí.

Když četl autor těchto řádků poprvé jako školák v roce 1981 Gogolova Revizora, nechápal, jak to, že komunisté povolili publikovat tak průhledné metafory papalášů v učebnicích (tytéž metafory jsou aktuální i dnes). A když se jako student o pár let později ponořil do přepisování samizdatových textů tehdy zakázaných autorů Mandelštama a Charmse, tancoval po rozbitých chodbách volgogradské studentské koleje nadšením, kterak energie prýštící z jejich textů otevře oči kamarádům doma – v Československu. Pro mnohé to, bohužel, byli a zůstali „ňáký divný rusáci“. No a co? Dobře jim tak!

Leč dosti mrmlání a brblání, náš záměr pootevřít škvírku, skrze kterou bychom mohli jako klíčovou dírkou nahlédnout do kouzelné komnaty současné ruské slovesnosti a slastně nasát její vůně i pachy, je snad již dostatečně pateticky osvětlen. Pročež vzhůru na východ!

Aureola i kříž

První, co nás v Rusku udeří do očí, je renomé a úcta, jaké se psané i mluvené slovo těší. Spisovatelé a básníci nejsou považováni za výrobce knižního zboží nebo jeho dealery, ani za celebrity snobské smetánky, jako u nás, nýbrž za vykonavatele poslání, které spočívá v šíření a zušlechťování rodné řeči. Ruští mistři slova k němu přistupují s vážností a pokorou - je pro ně samozřejmé cele se mu obětovat. To vyvolává v okolí podivuhodné pochopení a toleranci, jelikož právě jejich oběť dodává vytvořenému nádech posvátnosti – cosi na způsob tradiční úcty k jurodivým věštícím kdysi na Rusi budoucnost.

Vyslovíte-li ve správnou chvíli jména autora, který má aureolu skutečného básníka, nebo dokonce zarecitujete pár jeho veršů, stane se zázrak – jako mávnutím kouzelného proutku přestáváte být podezřelým cizím elementem, jste náhle s úctou přijat a štědře hoštěn. I proto, že spontánní recitace veršů je v Rusku oblíbenou a vcelku běžnou radostnou událostí.

Nevěříte? Dobrá, v hloučku opilců potácejících se u stánků s pivem vám nepomůže ani Puškin, nicméně nikdy nezapomenu třeba na usměvavou prodavačku v Jaltě, která mi na otázku, jestli jsou hrozny vína na pultě sladké, odpověděla zpěvavým gejzírem veršů o tom, že víno a láska jsou to nejsladší, co člověka muže na světě potkat. Anebo na vodkou rozkuráženého pilota rozvrzaného vrtulníku na sever od Jakutska, který pokaždé, když motor začal vynechávat a helikoptéra sebou ve vzduchu cukala jako kapr v kádi, rozhodil rukama a vzrušeně vykřikoval do rachotu strojů trhané verše Majakovského. Zaklínání zabralo a tragédie se nekonala.

Všeobecně uctívaná magie básnického slova se navíc z literatury šíří do zpívané poezie dnešních následníků Okudžavy či Vysockého, textů rockových, punkových a elektronických kapel nebo raperů a MC (Kirpiči, MC Noize, Guf, Basta, Centr, Grot, Legalize a další). Ti všichni svou tvorbou dále šíří vysokou ideu básnictví jako specifického vypořádání se s okolní realitou, nesou s plnou vážností pochodeň poezie a sdílí klasický úděl básníků, který častěji než sláva provází oběti a utrpení.

Ani ruská literatura ale pochopitelně nestojí vně ekonomické globalizace a je pravda, že v posledních letech je agresivně vytlačována komerčním brakem, ať již ve formě překladů pokleslých bestsellerů amerických, či jejich více či méně zdařilých nápodob ruské provenience.

Fenomén současné ruské literatury umělecké a nekomerční, který se letmo pokoušíme přiblížit, přežívá tomuto konzumnímu tsunami navzdory.

Kosmonaut a blecha

„Rusko rozumem nepochopíte,“ praví místní přísloví. „Anebo alespoň ne střízliví.“

A stejně tak je pro příchozího nebo přiletěvšího zpoza ruských hranic téměř nemožné získat byť elementární přehled o ruském literárním dění. Jen v Moskvě samotné tvoří a publikuje desetkrát více spisovatelů než v Čechách, na Moravě a Slezsku dohromady. A nejhorší, co byste mohli udělat, jak vám řekne každý spisovatel žijící mimo metropoli, by bylo omezit se na Moskvu, protože skutečně nové, svěží a převratné věci v umění vznikají mimo ni. Moskevským literárním magnetismem jsou teprve následně přitahovány, aby byly s puncem metropolitní kvality katapultovány do všech kulturních center Ruska od Kaliningradu až po Vladivostok.

Moskva je přitom pro většinu Rusů „jiná planeta“. Řeknou vám, že skutečné Rusko začíná až za jejími hranicemi. Literární provoz kypí v desítkách měst a oblastí, přičemž literatura každé z nich je čímsi specifická a neopakovatelná. Petrohrad, Nižní Novgorod, Pskov, Kazaň, Tomsk, Irkutsk – to jsou všechno živá a svébytná kulturní centra, kolem nichž se jako planety kolem Slunce točí svérázné a pulsující literární světy.

Pokud patříte k dobrodruhům objevujícím pro sebe a své krajany nová zjevení, revoluce a trendy současné ruské literatury, nutně si připadáte jako rybář stojící po kolena v řece, kterou putují proti proudu nekonečná, mrskající se hejna lososů a prosmýkávají se vám mezi prsty. Anebo jako kosmonaut, který za svůj pobyt na Marsu stihne propátrat sotva tisícinu povrchu planety, přičemž si uvědomuje, že to ještě nemusí vypovídat nic o tom, jaký je Mars jako celek.

Nevýhodou takové situace je očividná nemožnost zachytit reprezentativní vzorek knížek, veršů, divadelních her nebo písní, výhodou je nekončící ohňostroj nečekaných objevů a překvapení, které každá nová taková literární expedice přináší. A třebaže vám z okamžiku, když se všechny ty ohňostroje spojí v okouzlující polární záři, která zatočí s vaším domnělým ateismem jako hladová krajta s malým nebohým králíčkem, po návratu v hlavě zůstane jen jakýsi nesdělitelný, slastně brnící pocit na spáncích, jste zkrátka šťastný jako blecha, která se právě napila závratně omamné krve, aniž by ji přitom někdo zamáčkl, třebaže to bylo o fous.

Veselý Sisyfos

Navzdory zjevné neuskutečnitelnosti záměru, který jsme si vytyčili na samém počátku – nahlédnout za oponu současné ruské slovesnosti a nasát její vůně i pachy – pokusíme se nyní s šibalským výrazem s osudem smířeného Sisyfa nabídnout letmou a zcela nahodilou ochutnávku aromatů, které nám cvrnkly do nosu při čtení současných ruských knížek za několik posledních dní, týdnů, měsíců a let – titulů, o nichž si myslíme, že jsou svým způsobem výjimečné. Začněme těmi, které byly přeloženy do češtiny, a náhodní zájemci, kterým se bukvičky azbuky míhají před očima jako nerozluštitelné hieroglyfy, tak mají možnost přečíst si je v rodné řeči.

Proslulost uznávaných, čtených, překládaných, oceňovaných a navzdory tomu všemu stále ještě progresivních a nebojácně avantgardních spisovatelů si vysloužili zejména Vladimir Sorokin (* 1955) a Viktor Pelevin (* 1962). Oba dva jsou na slovo vzatí mistři, kteří si – řečeno s Voskovcem a Werichem – „jako dva klauni pohazují míčky abstraktních představ“, lákají čtenáře do svých imaginativních světů, kde pro ně nachystaly prožitky a nástrahy, intelektuální extáze, masáže bránice i hororové atrakce jako z pouťového strašidelného zámku. Bohatství, různorodost a dokonalost literárních postupů, mohutnost a elegance architektury vyklenuté nad jimi stvořenými světy, stejně jako pestrost mozaik umně poskládaných z fragmentů, aluzí a citací literární klasiky nabízejí prožitky blízké nirváně, explodující ohňostroji fantazie, bolesti a radosti a vzápětí konejšivě kolébající dobrodružstvím vyčerpané duše ve slastném přístavu čtenářské katarze.

Sorokinův Den Opričnika, přeložený kongeniálně do češtiny Liborem Dvořákem, je v tomto smyslu ideální vstupní branou do podivuhodné říše současné ruské literatury. Novela o privilegovaných ochráncích cara, vystavěná na bytelných základech gogolovské grotesknosti, je sžíravě ironickou metaforou současného Ruska, a zároveň orwellovsky burcující věštbou, kam až může dospět společnost poblouzněná vidinou bohatství a moci hrstky vyvolených na úkor všech ostatních. Vnitřní energie sálající z knihy a věštecky předjímající absurdity a excesy moci v současném Rusku zaskočila i samotného autora, který se přiznal, že netušil, jak přesně zatne do živého nervu reality a komu všemu hne svou knihou žlučí.

Přesah z literárního světa do reality, čtivost a přístupnost díla i ohlas, jaký kniha vyvolala, je dvojnásob překvapivý u autora, který byl ve svých předchozích románech, novelách a povídkách disciplinovaným konceptualistou tvořícím pro intelektuální elitu. Český čtenář se s jeho formálními experimenty mohl setkat například v novele Třicátá Mariina láska, kde se atraktivní text na hranici filozofující sociologie, grotesky a pornografie ve dvou třetinách knihy bez varování zlomí ve vyprázdněný jazyk byrokratických frází, na němž sebetrpělivější mysl uvízne jako koráb na mělčině.

Vlkodlaci a lišky

Z jiného soudku čepuje svůj omamný literární mok konceptualista a mystifikátor Viktor Pelevin. Tajuplný autor, který zahájil literární kariéru jako editor populárních knih Carlose Castanedy a téma halucinogenů si osvojil ve vlastní tvorbě, skrývá svoji pravou identitu před médii i veřejností, čerpá z tradic mysticismu, orientální literatury a sci-fi, přičemž se zároveň permanentně vysmívá stereotypům a klišé hnutí New Age, které s vyprázdněnými floskulemi východních filosofií s oblibou manipuluje.

Jeho zatím poslední česky vydaná kniha Svatá kniha vlkodlaka je příběhem nesmrtelné lišky – magické postavy z prastarých čínských pohádek a legend, kterou ve svém díle reflektuje například i Egon Bondy: Pelevinovy lišky převtělené do křehkých dívek žijí dlouhé tisíce let, ale stále vypadají jako lolitky. Živí se jako luxusní prostitutky, přičemž své zákazníky hypnotizují načechraným ocasem a kradou jim životní energii, vyzařovanou při erotických seancích, které se ve skutečnosti odehrávají jen v omámené mysli na nejvyšší míru vzrušených zákazníků.

V kaleidoskopických obrazech se míhají momentky ze současné Moskvy, ropní magnáti, zahraniční finanční analytici, zfetovaní důstojníci tajných služeb, zdegenerovaní britští aristokraté i bytosti z ruských lidových pohádek, exkurzy do starověké Číny střídají filozofické paradoxy zen-buddhistických mudrců a milostná vzplanutí lišky k nejmocnějšímu z vlkodlaků. Strhující proud pelevinovského vyprávění evokuje euforické stavy po požití kokainu, balancuje na hraně thrilleru, surrealistického obrazu a milostného románu s filozofickým podtextem.

Orgie na Krymu

Třetí možností nahlédnout za zrcadlo, za kterým začíná tajuplná říše současné ruské literatury, je otevřít jednu ze dvou čerstvě přeložených knížek moskevského výtvarníka a spisovatele s pražskými kořeny, tvořícího ve stylu „psychedelického realismu“ pod pseudonymem Pavel Pepperštejn (* 1966): Fantasmagorický thriller Pražská noc nebo soubor dvou krymských detektivních novel Svastika a Pentagon.

V meyrinkovsky tajuplné novele Pražská noc se andělsky krásný ruský nájemný vrah v noční Praze setkává s místní ztřeštěnou zlatou mládeží, mumií Klementa Gottwalda a Milošem Jakešem převtěleným do slovanského mága, detektivní novely Svastika a Pentagon nás zavedou na slunný Krym, kde uprostřed divokých orgií na legendárním tanečním festivalu Kazantip záhadně zmizí půvabná studentka a jen o kus dál dojde k sérii podivných vražd staříků a stařen. Vyšetřování, jehož se v obou případech ujímá vysloužilý detektiv sovětské mordparty ve stylovém bílém obleku, odhalí magické vlastnosti jistých geometrických obrazců, zhodnotí charisma nejznámějších televizních detektivů, vypátrá organizátory erotických orgií a zavede užaslé čtenáře do jiných dimenzí.

Pavel Pepperštejn je zároveň zakladatelem moskevské umělecké skupiny Inspekce medicinské hermeneutiky, která obohatila ruské aktuální umění o těžko definovatelný, leč nesmírně populární postkonceptuální mix textů, obrazů, hudby a performancí, zachycující halucinogenní, měňavou podstatu dnešního světa. Pepperštejn-spisovatel si utahuje ze čtenáře, jiskří obrazností, vytváří na základě okolní reality nové fantazijní světy, s ironickým úšklebkem elegantně surfuje na vlnách nejrůznějších žánrů. Jeho zdánlivě prosté texty ukrývající přehršle zašifrovaných dvojsmyslů, narážek a překvapení skýtají poučenému čtenáři skutečnou rozkoš.

Vagón třetí třídy

Sorokin, Pelevin a Pepperštejn, jakkoli se jeden od druhého výrazně liší, píší literaturu, zařazovanou kritiky do proudu postmoderny nebo postkonceptualismu. Oproti nim se v posledních letech vyhraňuje další proud, jehož stoupenci sami sebe nazývají „noví realisté“. Patří k nim spisovatelé jako například Sergej Šargunov (* 1980), Michail Jelizarov (* 1973), Roman Senčin (* 1971) nebo Zachar Prilepin (* 1975). Narozdíl od postmodernistů nevytvářejí vlastní formální konstrukce ani nový umělecký řád, ale pokoušejí se zachytit ruskou skutečnost bez příkras, v její drsné a kruté podobě. Zatímco postmodernisté tíhnou ke kosmopolitismu, realisté se obrací k ruským kořenům a patriotismu, od iniciování debaty o ruské otázce až k výzvám ke svržení režimu jako jediné šanci na záchranu země.

Roman Senčin ve svém pozoruhodném románu Jeltyševovi (2009) podává svědectví o rozpadající se společnosti v typickém ruském zapadákově. Apokalyptická antisága sleduje osud vymírající rodiny tupého a obhroublého policisty, která se po vyhazovu svého živitele ze záchytky, kde ubil k smrti jednoho z notoriků, proti své vůli stěhuje na odlehlou vesnici, kde ji před hladem zachrání jen to, že se zapojí do obchodu s ilegálním alkoholem. Ten ale nakonec pouze urychlí její absolutní zánik a všichni se upijí k smrti.

Nejznámějším reprezentantem „nových realistů“ je Zachar Prilepin, jemuž v roce 2011 v českém překladu vyšel soubor povídek Botky plné horké vodky (2008), a jehož román Hřích (2007) získal ve stejném roce titul ruského bestselleru desetiletí, se ostře vyhraňuje jako kritik autoritativních kroků prezidenta Putina a společně s předsedou nacionálně-bolševické strany, spisovatelem Eduardem Limonovem (v 70. letech vyšel český překlad jeho skandálně proslulého neworského román To jsem já, Edička) usiluje o revoluční změnu systému. Literárním hrdinou, který je symbolem takových revolučních snah, je Saňka Tišin z jeho románu Saňka (2006) – radikální levicový aktivista, který ve finále knihy společně s dalšími radikály obsadí sídlo gubernátora, odkud vyhodí z okna zkorumpovaného politika, svého bývalého učitele Bezletova.

Mimořádně zajímavou reflexí tématu revoluce je i novela Rossija – Obščij vagon (Rusko je vagón třetí třídy – rusky 2007) teprve třicetileté Natalji Ključarjevy (* 1980). Její hrdina, zasněný podivínský mladík, jako vystřižený z Leskovova románu Očarovaný poutník, cestuje po Rusku vlaky 3. třídy, přičemž poznává nelichotivý stav ruské společnosti skrze své spolucestující – lidi živořící na okraji společnosti, odvážně se pasující s krutým osudem, bodré tuláky i zlomené lidské trosky, napravené kriminálníky začínající nový život i rozcuchané mladíky filozofující o osudu Ruska a smyslu života. Otázky sociálního vyčlenění se v příbězích ztroskotanců, ne vlastní vinou vyobcovaných ze společnosti, prolínají celou knihou, aby v závěru vyústily v mimořádně emotivní a drásavě symbolický obraz protestního pochodu ožebračených penzistů z Petrohradu do Moskvy připomínající rozmáchlé a znepokojující expresionistické plátno. Román vyvolal bouřlivé reakce a v blízké době chystá vydavatelství Prostor jeho překlad do češtiny.

Souostroví Rusko

Ještě jsme pořádně nezačali, a s úlekem zjišťujeme, že náš prostor, vyhrazený tématu současné ruské literatury, je vyčerpán. V podivuhodné zemi, nad níž slunce nezapadá, a vůči které se mnozí z nás stále nemohou zbavit ideologických předsudků, je zajímavých básníků a spisovatelů chrlících nové knihy jako sopky lávu tolik, že je odtud, z malé země zahleděné do sebe, nikdo ani nespočítá. Ale pokud by snad přece v některé(m) z vás, vážení čtenáři a milé čtenářky, probudil tento text chuť dozvědět se o divoce pulsující, provokující a inspirující literatuře oné velké země za devatero horami a devatero řekami více, pořiďte si nedávno vydanou, knížku rusisty Tomáše Glance Souostroví Rusko: ikony postsovětské kultury, která s nadhledem a porozuměním mapuje ruskou kulturu posledních desetiletí, a Váš požehnaný hlad bude ukojen.


Doporučená literatura
Glanc, Tomáš: Souostroví Rusko: ikony postsovětské kultury, Praha, Revolver Revue 2011
Pelevin, Viktor: Svatá kniha vlkodlaka [2004], přel. Ondřej Mrázek, Praha, Plus, 2011
Pepperštejn, Pavel: Pražská noc [2011], přel. Libor Dvořák, Praha, Plus 2011
Pepperštejn, Pavel: Svastika a Pentagon [2006], přel. Libor Dvořák, Praha, Plus 2012
Sorokin, Vladimir: Den opričníka [2006], přel. Libor Dvořák, Příbram, Pistorius & Olšanská 2009
Sorokin, Vladimir: Třicátá Mariina láska [1995], přel. Libor Dvořák, Příbram, Pistorius & Olšanská 2009


Ondřej Mrázek

Zdroj:
http://www.jetotak.sk/poetica-hermetica/jurodiva-rise-slova-aneb-kradme-nahlednuti-za-oponu-soucasne-ruske-slovesnosti


pošli na vybrali.sme.sk pošli do vybrali.sme.sk

Zdielať tento článok na Facebooku

čitateľov: 5482   verzia pre tlačiareň

Hľadaj užívateľa podla nicku /zadaj aspoň 2 písmená/:


fotogaléria
Dec 07, 2017

dsc_2301.jpg / fotky užívateľov

klikni na obrázok pre zväčšenie a popis

čítaj poznámky (0)
napíš poznámku

prezri si archív(612) :

general(140) / ilustračné(153) / zvláštne lokality(214) / fotky užívateľov(105)

vložiť obrázok do galérie



powered by EDGE