ZAREGISTRUJ SA!

login:
heslo:
vyberte si:

fóra [pravidlá]

zaujímavé odkazy

publikovať článok

vyhľadávanie na stránke



Putnici.sk na FACEBOOKu


Stránky Dr. Jesenského  

prihlásení užívatelia

aktívni za posl. 5 min.

poč. registrovaných užívateľov:43857

V tejto chvíli prezerá stránku 0 registrovaných užívateľov 125 anonymných užívateľov.

Vítame nového registrovaného užívateľa: Larryhaw

výstupy
Ak chcete na vašej stránke zverejňovať zoznam správ z našej stránky môžete použiť tento výstup, alebo viac podrobný výstup.
XML/RSS.



Neurovědy a vědomí / Vědecký pohled na lidské vědomí se začíná měnit
@ alternatívne vedy     8.3. 04, 03:09

Anomálie je něco, co se odlišuje. Umožňuje rozlišení nejen v běžné zkušenosti, kdy zjišťujeme, že věci jsou i jiné než jsme si představovali, ale i tehdy, když se jedná o poznání v širším slova smyslu.

Podle historika vědy Thomase Kuhna se vědecké poznání vyznačuje charakteristickými přeryvy, kdy je zpochybněn určitý dosavadní styl a pohled týkající se způsobu poznávání. Tento vzor přístupu k realitě nazval paradigmatem, které podobně jako brýle s barevnými skly modifikuje lidské poznání.

Rozvoj věd v novověku vedl k úspěchům v poznání a tento přístup se stal přirozeným vzorem. Vedl k tomu, že vytvořil brýle zaměřené na objektivní popis materiálních objektů, které se pohybují v prostoru a v čase a existují v příčinném světě ovládaném přesnými zákony znázornitelnými matematickými rovnicemi. V tomto světě by znalost rovnice popisující svět znamenala přesnou znalost všeho co se kdy v minulosti odehrálo či v budoucnosti odehrávat bude. A tento přístup označovaný jako mechanicismus se stal metodou, myšlením i brýlemi, jimiž hledí člověk do prostoru, ale i na sebe sama.

Anomálie je to, co rozrušuje ustanovený pořádek a zpochybňuje nazírání řádu věcí. Způsobujte trhliny v nazírání světa spolu s potřebou širšího pohledu schopného je překlenout. A tak vzniká nová teorie či paradigma. Anomálie proto narušuje stadium tzv. „normální vědy“, kdy dochází ke kumulaci poznatků v rámci stávajícího paradigmatu.

Anomálie vůči mechanistickému paradigmatu, které stále a často nevědomě přežívá v našem myšlení, se dnes vyskytuje v celé řadě vědních disciplín. Především jde o disciplíny fyzikální, kde má tento zvrat přímé, ale i nepřímé důsledky pro ostatní vědní disciplíny. Například jde o teorii relativity, která zásadně reviduje mechanistické představy o prostoru, času a roli pozorovatele. Neméně radikálně pak zasahuje dosavadní obraz světa kvantová teorie, vycházející ze studia mikroskopických fenoménů a zavádí dualismus vln a částic, a také teorie chaosu, přičemž obě tyto teorie zásadně limitují naši představu o možnosti predikce fyzikálních procesů. Všechny tyto teorie a jejich kvalitativní aspekty znamenají za určitých podmínek obecné principy pro přírodní jevy. Pokud jde však o natolik složité jevy, jakými jsou funkce mozku a vědomí, jsou stávající poznatky týkající se vysvětlení, zvláště pokud jde o mechanistický rámec, nedostačující a není známo jakým způsobem vědomí v mozku vzniká. A pokud jde o anomálie v této oblasti zkoumání, není jisté ani to, zda dosud výchozí pojem paradigma o tom, že vědomí je funkcí mozku, je dostatečné. Poznání v této oblasti je proto spíše věcí otevřenosti než ulpívání na nedokazatelné, byť tradiční paradigmatické hypotéze.

Zásadním koncepčním problémem v neurovědách ve vztahu k vědomí je tzv. problém vazby (binding problem) (pro základní informaci např. Koukolík, F.: Lidský mozek. Portál, Praha 2000, s.332), který se týká vazby od sebe oddělených a synchronizovaných skupin neuronů, které vystihují určité modality například v případě vnímaného předmětu. Dochází k souběžnému zpracování modalit podnětu, např. barvy, prostorového tvaru a dalších. Klasická představa vychází již z původních teorií tzv. karteziánského divadla, nazvaného podle francouzského filosofa a přírodovědce René Descarta, a které představuje místo v němž se po zpracování oddělené „části“ (modality) rozdělené informace opět setkávají, aby vytvořily celek. Takového místo v mozku však nebylo nalezeno a není známo, jakým způsobem dochází ke konvergenci distribuované informace.

Další anomálií pokud jde o přístup k problému vědomí je vědecké studium zážitků blízkých smrti. Například studie van Lommela a dalších, uveřejněná v časopise Lancet (van Lommel, P., van Wees, R., Meyers, V., Elfferich, I.: Near-death experience in survivors of cardiac arrest: a prospective study in the Netherlands. The Lancet, 358, 2001, s.2039-45) uvádí 344 vyšetřených osob, které prožily klinickou smrt v důsledku srdečního selhání. 18% z těchto osob dokládalo některé ze spektra zážitků blízkých smrti jako například prožitek zkušenosti mimo tělo, přehled dosavadního života, vědomí vlastní smrti a další, kdy například některé osoby, jak uvádí některé studie, dokládaly zážitek mimo tělo společně s popisem událostí v okamžiku plochého EEG na neokortexu a mozkovém kmeni v důsledku klinické smrti. Jak se zmiňují autoři, takováto data, vzhledem k tomu, že není teorie schopna tyto jevy vysvětlit, vedou k nejistotě pokud jde o naše poznání těchto jevů, zvláště pak proto, že předpoklad o tom, že vědomí je funkcí mozku, nebyl dosud dokázán v důsledku neznalosti teorie vědomí.

Podobnou anomálii vzhledem k dosavadním představám o vztahu mysl-tělo představují také některé poznatky hypnózy V několika studiích uveřejněných v předních odborných časopisech byla zaznamenána data o tom, že pacienti nebo výzkumné osoby po probuzení z celkové anestézie (chemické nebo hypnotické) byly v hypnóze po sugesci na tzv. „skrytého pozorovatele“ schopny vypovídat o událostech, které se odehrály v době, kdy byly tyto osoby v celkové anestézii (pro základní informace viz Chertok, L.: Nepoznaná psychika. Avicenum, Praha 1986, s.38. ) Skrytý pozorovatel je metafora zavedená E. Hilgardem pro nevědomý kognitivní proces později potvrzený také v poměrně nedávných studiích osob v komatu, které byly schopny registrovat v průběhu komatu sémantické elementy lidské řeči. Nakonec v tomto stručném seznamu zmiňme ještě některé vědecké poznatky pokud jde o výzkum v parapsychologii. Ve druhém vydání Psychologie od autorů Atkinsonové a kol, vydaném v nakl. Portál v r.2003, nalezneme stručný přehled těchto poznatků, týkajících se tzv. Ganzfeldovské databáze. Jde o renomované a velmi přísně oponované studie, které poskytují závažné poznatky o tom, že v tomto experimentu definovaný jev telepatie vykazuje signifikantně větší pravděpodobnost, než by byla pravděpodobnost náhodného jevu pro dané experimentální uspořádání. Autoři uzavírají, že jev takto závažný bude vyžadovat další podrobný a kritický výzkum, než bude uznán a to právě proto, že tak zásadně zasahuje naše představy o tom, co vůbec je vědomí. A to zvláště proto, že telepatie pravděpodobně není vysvětlitelná na základě účinků známých silových polí.

K tomu dodejme, že dnes existuje neurovědecká evidence o tom, že nejen tělo ovlivňuje mysl, ale také naopak, že psychické děje ovlivňují děje tělesné, a to jak v oblasti tolik rozšířených psychosomatických onemocnění, tak v tom, kdy psychické trauma indukuje měřitelné poškození mozku, které je dobře probíhající psychoterapie schopna léčit, včetně toho, že po úspěšné psychoterapii (či farmakoterapii) například v případě deprese původní léze zmizí.

Vezmeme-li v úvahu tyto údaje z různých oblastí výzkumu, pak jako celek tvoří určitou anomálii vůči paradigmatu (možná pohádce) o tom, že přece již víme, jak to je, i když vlastně nevíme ani to, co si myslíme, že víme. To jest, že víme, že člověk nemá duši i když přece každý ví, že ji má. Povaha života sama je neznámá a z hlediska fyzikální termodynamiky je to něco, co působí proti přirozené tendenci k neuspořádanosti. Život představuje jev nevysvětlitelný z klasické fyziky, podobně jako je tomu i v případě jiných fyzikálních jevů, které objasňují kvantová teorie nebo teorie relativity.

Neurovědy možná čekají na velké objevy, na svoji kvantovou teorii. Nutno přiznat, že kvantová teorie má některé kvalitativní aspekty vyhovující stávajícím anomáliím. Jedním z těchto neklasických „aspektů“ je to, že kvantový systém dvou v prostoru oddělených částic je v jistém smyslu nedělitelný, což je projevuje tím, že mohou existovat z běžného hlediska „nekauzální“ okamžité korelace i v případě prostorově vzdálených párů částic. Tyto představy byly přirozeně použity jako podklad pro teorie hledající odpověď na prostorovou provázanost neuronů v případě problému vazby, ale i v případě ještě odvážnějším, pokud jde o telepatii. Důležité je však to, že tyto neurovědní anomálie nejsou v principiálním rozporu s nyní známými zákony přírody. Ba dokonce, že právě sňatek neurověd s moderní fyzikou může přinést nečekané plody poznání. Pokud se nám tím vědomí dostane do blízkosti jevů, které se dotýkají také kosmologie a fyziky mikrosvěta, můžeme se pak opět tázat: Čím jsme vlastně my sami?

RNDr. Petr Bob, PhD.
Centrum teoretických studií UK a AV, a 1. LF UK Praha


Hypotéza vzniku vědomí u člověka. Existuje spojení mezi lidským myšlením a kvantovou mechanikou?

Problém lidského vědomí, existence nebo neexistence duše, doprovází lidstvo od nejstarších dob. Zatím je tento problém považován za neřešitelný. Někteří se domnívají, že se nikdy nedozvíme, co to vědomí vlastně je, v čem spočívá jeho jedinečnost. Vysvětlení, která existují, jsou vesměs hypotetická. Dualismus hmoty a nehmotného vědomí zdůrazňoval již Descartes v sedmnáctém století, a dostal se do nejmodernějších filozofií. Řešení tohoto problému předkládají filosofové, teologové, biologové, psychologové, parapsychologové a matematici. My k němu přistupujeme z hlediska fyziologie mozku, i když filosofové a jiní tvrdí, že neurofyziologie tento problém nedokáže vyřešit.

Současná neurof˙ziologie studuje mechanismy činnosti mozku, které se dají objektivně měřit a pozorovat. Je možné snímat elektrické potenciály z jednotlivých nervových buněk a z větších oblastí mozkové tkáně, je možné analyzovat mozek biochemicky a je možné objektivně studovat chování, pozorovat je a zaznamenávat. To vše jsou objektivní projevy mozkové činnosti a víme o nich hodně. To je jedna stránka problému.

Na druhé straně však existuje náš subjektivní prožitek skutečnosti. Uvědomujeme si sebe a své okolí, přemýšlíme, pamatujeme si některé věci a to vše je naším subjektivním vlastnictvím, které nemůže nikdo jiný přímo pozorovat a vnikat do něj. Mění se prostřednictvím okolí, ale také vlivem léků, drog, hormonů, úrazů, mozkových nádorů a podobně.

K řešení problému, jak vlastně subjektivní vědomí vzniká, jsme vycházeli z mnoha pozorování mozkové činnosti, která jsou zdánlivě anomální a nezvyklá. Na začátku si musíme uvědomit, že mozek se skládá nejméně z deseti miliard nervových buněk, neuronů, které spolu komunikují přes nervová spojení, synapse, chemicky. Přenos vzruchu přes synapsi trvá asi půl milisekundy. Analýza dost jednoduchého nervového děje vyžaduje spojení milionů neuronů a trvala by tedy tisíce milisekund, celé vteřiny. Typickým příkladem takovýchto komplikovaných synaptických spojení je lidská řeč. Práce Libermanova z r.1070 ukazuje, že časové parametry porozumění a tvorby řeči jsou takové, že lidská řeč vlastně ani není možná. Zvuk řeči, přenesený z vnitřního ucha, je nejprve analyzován a mozkovém kmeni, kde projde přes několik synapsí se zpětnými vazbami. Musí se srovnávat všechny součásti slova, hlásky a slabiky, i tón řeči. Pak projde zvukový signál do mozkové kůry, kde se v primární mozkové kůře analyzuje nejdřív, a pak přejde do řečové oblasti, kde se rozebírá a vyhledává význam slova. Synaptická spojení by tuto funkci vykonala za několik vteřin. To samozřejmě nestačí k normální konverzaci. Oblasti, reagující na mluvenou řeč, jsou široce rozprostřeny po mozkové kůře. Tisíce synaptických spojení nestačí na analýzu proudu řeči. Odpověď by také, s vyhledáváním slov a jejich spojení, trvala vteřiny. Lidé by se v reálném řase nikdy nedomluvili.

Obdobný je příklad mozkové analýzy zrakových vjemů, Prvotní analýza probíhá v sítnici. Zde se rozeznává barva, tvar, poloha a pohyb předmětu. Pak se tyto charakteristiky odděleně přenášejí do centrálního nervového systému, až konečně se v mozkové kůře opět skládají dohromady, hledá se význam a pojmenování pozorovaného předmětu a emocionální vztah člověka k němu. Nakonec následuje motorická odpověď. A to vše by při vysokém počtu synaptických spojení trvalo několik vteřin. Představme si tedy hráče ledního hokeje nebo baseballu, který musí ve zlomku vteřiny zareagovat na letící puk nebo míč, uvědomit si polohu spoluhráče a protivníka a vykonat správný pohyb. Kromě synaptických spojení musí v mozku být něco rychlejšího a přímočarého.

V některých případech můžeme změřit takové rychlé reakční časy. Když potřebujeme odhadnout směr, odkud vychází určitý zvuk, reagují obě uši tak, že hodnotí fázový posun vlnění vzduchu. Dá se rozpoznat zdroj zvuku, když je rozdíl mezi pravým a levým uchem asi 11 mikrosekund. Takový nepatrný rozdíl nemůže rozeznat systém se synaptickým přenosem, trvajícím pět setin mikrosekund (půl milisekundy).

Takových příkladů je více a ukazují, že synaptická komunikace nestačí na zprostředkování mozkových funkcí. Zvlášť výrazné je to při tvorbě vědomí. Do lidského vědomí vstupují současně vjemy zrakové, sluchové, tělní, čichové, a integrují se do jednotného proudu vědomí, kdy spolu spolupracují rozsáhlé mozkové oblasti, a to velmi rychle bez ohledu na anatomické vzdálenosti.

Výňatok z článku Stanislava Reiniše v Československé fyziologii, 2002, celý článok prof. Reiniša si prečítajte tu

ZDROJ:www.osud.cz

pošli na vybrali.sme.sk pošli do vybrali.sme.sk

Zdielať tento článok na Facebooku

čitateľov: 4650   verzia pre tlačiareň

Hľadaj užívateľa podla nicku /zadaj aspoň 2 písmená/:


fotogaléria
May 24, 2015

dsc_2270.jpg / fotky užívateľov

klikni na obrázok pre zväčšenie a popis

čítaj poznámky (0)
napíš poznámku

prezri si archív(612) :

general(140) / ilustračné(153) / zvláštne lokality(214) / fotky užívateľov(105)

vložiť obrázok do galérie



powered by EDGE