ZAREGISTRUJ SA!

login:
heslo:
vyberte si:

fóra [pravidlá]

zaujímavé odkazy

publikovať článok

vyhľadávanie na stránke



Putnici.sk na FACEBOOKu


Stránky Dr. Jesenského  

prihlásení užívatelia

aktívni za posl. 5 min.

poč. registrovaných užívateľov:43857

V tejto chvíli prezerá stránku 0 registrovaných užívateľov 123 anonymných užívateľov.

Vítame nového registrovaného užívateľa: Larryhaw

výstupy
Ak chcete na vašej stránke zverejňovať zoznam správ z našej stránky môžete použiť tento výstup, alebo viac podrobný výstup.
XML/RSS.



Slunce, planety a osud národů
@ alternatívne vedy     4.6. 07, 07:10

Nedávno zde proběhla debata o změnách klimatu a o práci Ivany Charvátové. Při hledání tohoto materiálu jsme narazili na seriál článků Jiřího Svobody, který vycházel na serveru Fenomen.cz v roce 2001.


Co se stalo s počasím?

Podobně se ptá již několik let mnoho lidí po celém světě. Zažíváme důsledky skleníkového efektu? Jsou na vině lidské hrátky s atomovou energií? Rozbily časté starty raket rovnováhu v atmosféře? Je to trest boží? Nic z toho, odpověď už totiž několik let známe! Celá řada fyzikálních i sociálních jevů, které se odehrávají na naší planetě, mají svůj určitý cyklus a pravděpodobně i cyklickou zákonitost. Odhalit a vysvětlit původ těchto cyklů se velmi dlouho nedařilo. Jediným výsledkem bylo odhalení jedenáctiletého slunečního cyklu. Pokud se však potvrdí to, k čemu dospěla česká badatelka Ivana Charvátová, známe periodicitu a racionální vysvětlení několika dalších cyklů. Ale to není všechno - tento nový objev nejspíš změní dosavadní pohled na celý vývoj lidské společnosti. Se svolením autorky cituji část její práce.
\"Naše\" hvězda vyzařuje mnoho druhů záření, které se za poslední desetiletí zaznamenávaly a neustále vyhodnocovaly. Jednou z takových zachovaných dlouhodobých řad jsou Wolfova čísla, která jsou s různým stupněm přesnosti udávána od roku 1749. K dispozici je tedy časová řada o délce 300 let. Postupem času bylo zjištěno, že existuje základní sluneční cyklus o průměrné délce 11,2 let a že sudé cykly mají jiné vlastnosti nežli cykly liché. Zároveň s tím byly odhaleny i delší periody s kolísavou délkou od 60 do 90 let. Avšak ani tyto výsledky nebyly dostatečné k úplnému vyjasnění všech zákonitostí, ale především k objasnění proměnlivosti zdrojů sluneční činnosti. Například tu bylo velmi podivné minimum sluneční aktivity v 17. století, které bylo doprovázeno globálním ochlazením v podobě tzv. \"malé doby ledové\". Výsledkem byla přes množství studií neobyčejná skepse mezi slunečními fyziky, protože se nepodařilo problém objasnit. Nicméně zdolání této překážky lákalo. Ukázalo se, že nejprve je nutné znát průběh kolísání sluneční aktivity v co nejdelší řadě, aby bylo možno s dostatečnou přesností určit velikost větších slunečních period. Možnost nahlédnout hlouběji do minulosti se naskytla teprve s poznatkem o obsahu C14 v letokruzích stromů. Tento obsah byl již v nepřímé úměrnosti s kolísáním slunečního záření. Podobným způsobem bylo možno sledovat kolísání 10Be v ledovcích. Tyto časové řady poskytly možnost zjistit periody sluneční aktivity v časovém úseku několika set až tisíce let.

Byla potvrzena základní délka slunečního cyklu - 11,2 roku, což je hodnota velmi blízká délce oběhu největší planety Jupitera (11,86 let). Na základě tohoto zjištění se úsilí badatelů obrátilo na studium vztahů mezi planetami a Sluncem. Jenže byl tu problém - přímý gravitační účinek planet na Slunce je tak nepatrný, že o nějakém praktickém vlivu ani mluvit nelze. Byla tu sice ještě staronová slapová teorie (tato teorie vysvětluje vzdouvání povrchu Slunce podobným způsobem jako je tomu na Zemi, kde se povrch světového oceánu vzdouvá pravidelně vlivem měsíčních fází), jenže předpokládané slapové vzedmutí činilo na Slunci zanedbatelných několik milimetrů. Zdálo se, že bezvýchodnost této situace je totální. Přitom východisko bylo známé již dávno.

(...) poněvadž je toto těžiště (sluneční soustavy) neustále v klidu, musí se Slunce, v závislosti na proměnlivých polohách planet, neustále pohybovat, ale nikdy se od tohoto těžiště příliš nevzdálí... I. Newton, Principia, 1687.

Je až neuvěřitelné, že pohyb Slunce kolem těžiště sluneční soustavy zůstal tak dlouho nepovšimnut. Poprvé se jím zabýval P. José v roce 1965. Zjistil nejen 179letý cyklus opakování pohybových charakteristik po roce 1600, ale zároveň objevil, že pohyb Slunce není žádná zanedbatelná záležitost. Ukázalo se totiž, že naše centrální hvězda se může vychýlit až do vzdálenosti 2,2 slunečního poloměru od těžiště sluneční soustavy (což je zhruba 300 milionů kilometrů). Opakování pak prověřili zpětně až do roku 800 Faibridge a Shirley v roce 1987. Cykly nalezené v pohybu Slunce se ukázaly jako odvozené z této přibližně 180leté periody. Jenže další souvislosti zjištěny nebyly, i když se pátrání účastnili geofyzici, meteorologové, klimatologové i geologové. Všichni potvrzovali přítomnost oné záhadné 180-ti leté periody, ale nikdo neznal její příčinu.

Pokrok přineslo až bádání v letech 1985-87, kdy se prověřovala činnost Slunce a jeho pohybových charakteristik od roku -2200 do roku +2200. Tehdy se plně potvrdila periodicita slunečního pohybu se základní jednotkou 178 let. Sluneční dráha se však jevila jako chaotická bez příčinné souvislosti s ostatními systémy. Nový přístup byl použit v roce 1988.

Umožnil \"čitelnost\" slunečního pohybu a podal také globální vysvětlení vazby mezi Sluncem a planetárním systémem.

Měli astrologové pravdu?

Opravdu rozhoduje o našem osudu postavení planet? Zdá se (alespoň podle nedávných astronomických výzkumů), že ano Valnou většinu hmotnosti celé planetární soustavy (93 procent) představují dvě největší planety Jupiter a Saturn. Obě planety se setkávají v zákrytu od Slunce vždy po 19,86 letech a podstatnou mírou ovlivňují pohyb Slunce. Tento pohyb se v grafické projekci jeví jako klubko neuspořádaných nití. Nicméně - a za to přísluší čest Ivaně Charvátové, zmíněné v minulém díle seriálu - se tyto nitky podařilo rozmotat. Výsledek je naprosto fascinující. Kdyby kromě Jupitera a Saturnu neexistovaly ostatní planety, Slunce by se pohybovalo po velmi stabilní dráze, která má podobu pravidelného trojlístku. Jak se podařilo zjistit, doba, po kterou Slunce opíše smyčku, je naprosto stejná jako doba, za kterou se dostanou do konjukce Jupiter se Saturnem, tedy 19,86 let. Z dalšího zkoumání vyplynulo, že doba, za kterou

Slunce \"projde\" celou svoji oběžnou dráhu, je prakticky stálá a rovná 178,7 roku. Jenže to není všechno!

Začátek každého stoosmdesátiletého cyklu je v období prvních zhruba třiceti let charakterizován chaotickým pohybem Slunce mimo ustálenou dráhu. Znamená to, že těžiště planetárního systému, které v podstatě kopíruje rozložení hmoty Slunce, Jupiteru a Saturnu, zřejmě v tomto momentě ovlivňuje další planeta a Slunce se snaží změnu těžiště \"dorovnat\". Přitom nastává zmíněný chaotický pohyb, jehož důsledkem je rozkmitání vlastní sluneční hmoty, rozkmitání magnetického pole nejen Slunce, ale i těch planet, které jej mají. Hledaným, i když dosud ještě \"neodsouzeným viníkem\", bude s velkou pravděpodobností další obří planeta - Neptun, jehož oběžná dráha je 164,8 roku.

Je nepochybné, že jedním ze základních přírodních faktorů, který bude okamžitě reagovat na změny sluneční aktivity, je klima. Je to dáno tím, že v období maxim slunečních cyklů (v období stability), uvolňuje Slunce více energie nežli v období minim (období nestability). Dochované záznamy o nejrůznějších přírodních procesech (např. šířky letokruhů u stromů) dovolují učinit závěr, že v obdobích nízké sluneční aktivity docházelo k dlouhodobému globálnímu ochlazování. Nastávají tzv. \"malé doby ledové\", které se objevují vždy v 180letém cyklu. Jenže důsledky jsou mnohem dalekosáhlejší.

Chladné klima totiž s sebou přinášelo hladomory, zimy, povodně a neúrody. Již tyto nepříznivé přírodní podmínky samy o sobě vedou ke složitým procesům společenským. Není proto žádným překvapením, že období společenské nestability bylo právě v období dlouhých slunečních minim. Tato sluneční minima jsou dnes poměrně dobře známa a jsou pojmenována po svých objevitelích. Je významnou skutečností, že právě období slunečních minim byla současně i obdobími planetárního chaosu.

Předcházející astrofyzikální vysvětlení je samozřejmě v mnohém zjednodušující. Výsledkem všech zmíněných jevů jsou cykly probíhající v rytmech o délce 30 až 50 let, daných pohybem hmot v planetární soustavě:

1192 - 1241 stabilita S1
1280 - 1340 chaos Ch1
1371 - 1419 stabilita S2
1450 - 1520 chaos Ch2
1549 - 1598 stabilita S3
1630 - 1700 chaos Ch3
1728 - 1777 stabilita S4
1790 - 1800 chaos Ch4
1906 - 1956 stabilita S5
1990 - 2030 chaos Ch5

Jak se to projevilo v historii? Například známé sluneční \"Maunderovo minimum\" bylo v letech 1620 až 1720 (Ch3). Současně s tím byl například v letech 1623 až 1705 přerušen záznam záplav na Nilu z důvodů společenské nestability. Roku 1622 vypukla celočínská povstání, která pak téměř bez přerušení trvala až do roku 1700. Do té samé doby spadá rovněž i počátek třicetileté války v Evropě a zahájení kolonizačního procesu v Americe.
Záznam nilských záplav byl poté přerušen v letech 1799 až 1825 (Ch4), tedy přesně v té době, ve které se objevuje Sabineovo minimum sluneční činnosti (1798 až 1824). Je příznačné, že tyto roky jsou obdobím, kdy v Evropě zuřily napoleonské války. Evropa uvítala mír v roce 1823. Takovým způsobem je možno jít daleko do minulosti. Například egyptská období sociálních bouří, nájezdů, rozpadu centrální vlády se velice přesně kryjí s dlouhodobými minimy sluneční aktivity. Na druhou stranu, dlouhá období slunečních maxim jsou charakteristická rozkvětem a územní expanzí. Možná se to pro někoho zdá odtažité - Egypt, Třicetiletá válka, kolonizace Ameriky. Jenže stejně dramatický dopad měla období stability a chaosu i na naše dějiny.

Období sluneční stability a chaosu měla dramatický dopad i na naše dějiny

Zopakujme si, že období stability označujeme jako S a chaosu jako Ch. Po ekonomicky i sociálně příznivém období 13. století (S1), následoval úpadek centrální moci, rozpad říše a zánik Přemyslovců (1306). Dobové prameny líčí toto období z klimatického hlediska jako nesmírně rozkolísané a náchylné k prudkým změnám. Na tyto změny bylo velice bohaté především desetiletí 1280-1290 (Ch1), kdy po celé Evropě řádily větrné smrště, severní pobřeží ničily prudké bouřlivé příboje, které zaplavovaly řadu vsí i měst, neúroda stíhala neúrodu a podobně. Desetiletí 1290-1300 bylo ve znamení celé série dlouhých a mrazivých zim, které do té doby žijící generace evropské populace nepoznaly. Při těchto zimách zamrzalo nejen Severní moře mezi Dánskem a Norskem, takže po ledu přecházeli lidé, ale dopravovaly se i náklady na těžkých vozech. Rovněž zamrzalo i Jaderské a Černé moře. Například v zimě 1282/83 zamrzlo moře v okolí Benátek, což byl do té doby jev naprosto ojedinělý a nečekaný. Období chaosu pak pokračovalo zvýšenou srážkovou činností, což se projevilo hlavně v desetiletí 1305-1315. Všechny tyto projevy nestability klimatu, ale i celé společnosti se neomezovaly jenom do některých částí Evropy, ale postihovaly prakticky celý svět. Z tohoto období je znám dopis, který byl napsán mistry univerzity v Toledu, kteří zhodnotili uplynulé období a shrnuli jej do následujícího velezajímavého dokumentu:

Magister Ioan David von Toleto a další mistři tohoto umění říkají všem, kteří budou čísti tento dopis. Zde každému o zjevení a k vědění je známo, že září roku 1329, při kterémžto čase stálo Slunce ve znamení zvířetníkového kruhu ve Vahách společně se všemi planetami. Slunce bylo tehdy v dračích ocasech, zde bylo znamení strašlivé a nikdy před tím neviděné; potom převeliké povodně nebo potopa a dohromady s bouřemi pro Saturna a Marse jezero vzniklo. Bylo neuvěřitelně rozlehlé a větry byly tak nezvykle promíšeny, že celá vzdušná masa byla ztemnělá. Lidé byli rozptýleni, domy a stromy byly zpřeházeny a údolí v horách rovněž tak. Města jako Babylon, Galadath, Setkan a Tripolis, zvláště však taková, která na písečných místech stojící, byla zničena pouští. To všechno bylo již dříve. Válečný požár a zpustošení mezi lidmi bylo na východě i na západě, zem byla ve svém obvodě roztřesená a mnoho míst bylo poničeno a mnoho pozemských říší zůstalo zcela bez hranic.

Strnad, A. (1790): Chronolog. berzeich. der Natur. begeb. in Boehmen. Pro nedostatek místa není možno citovat materiály i z Čech, které hovoří jedním dechem o povodních a neúrodách, bouřích a krupobitích a jiných klimatických zvratech, které jsou dobovou realitou. Krátce po skončení tohoto období se rychle stabilizuje nejen společnost, ale i státní útvary (S2). Stabilita země je charakteristická pro období vlády Karla IV. a Václava IV. stojící v čele mohutné Svaté říše římskoněmecké. S tím je spojen nový rozkvět země, rozvoj měst a vzdělanosti v období vrcholné gotiky. Toto velice dynamické období je náhle utnuto naprostým chaosem v podobě husitských válek, politickými i vojenskými zápasy Jiřího z Poděbrad a velice mdlého období jagellonské vlády (Ch2).

Že husitské bouře mají s počasím málo společného?

Období sluneční stability se v našich dějinách klasicky projevila v období okolo husitských válek. Pro ty, kteří posledně nedávali pozor - období stability označujeme jako S a chaosu jako Ch) Husitské války jsou typickým příkladem vlivu klimatických oscilací (vyvolaných nestabilitou Slunce) na změny ve společnosti. Záměr historiků dát husitským událostem ideologický náboj je jistě chvályhodný a byl by také tak chápán, kdyby se k tomuto úsilí přistupovalo ze širšího pohledu.


Je nesporné, že počáteční impuls vyšel z nespokojenosti širokých vrstev obyvatelstva, které byly decimovány nejen hladomory, ale téměř kontinuálně pokračujícími morovými epidemiemi. Začněme však popořadě: Celá druhá polovina 14. století byla ve znamení tak obrovských pandemií, které do té doby Evropa ještě nezažila. Je prokázanou skutečností, že epidemie tzv. \"černé smrti\" měla svůj počátek v roce 1330 (konec Ch1), kdy v Číně následkem obrovských záplav zahynulo kolem 5 až 6 milionů lidí. Nemožnost pohřbít v krátké době všechna mrtvá těla vyvolala první větší epidemii, která se v oteplujícím klimatu rychle rozšířila po velké ploše centrální Asie. Právě faktor oteplení byl spouštěcím mechanismem, který vedl k tomu, že se počet obyvatel začal rychle zvyšovat a epidemie měla prostor pro své bleskové rozšíření. Během několika let dosáhla pobřeží Černého moře, kde měli své obchodní stanice italští kupci. Ti byli také první, kteří morovou epidemii zavlekli do Evropy. V letech 1349 až 1355 se v několika vlnách přehnaly naším kontinentem uragány smrtící nemoci. Jestliže v jednom regionu epidemie pozvolna uhasla, v témže okamžiku se objevila jinde. Její intenzita počala slábnout až po roce 1355 a odhaduje se, že v celém tehdy známém světě zemřela plná třetina veškeré lidské populace! Od té doby již nikdy taková pandemie nezuřila.


Během dalších dvaceti let (S2) byl poměrný klid a evropské obyvatelstvo se pozvolna regenerovalo. Další větší vlna přišla okolo 80. let 14. století a zasáhla opět celý kontinent. Nicméně její intenzita nebyla již taková jako v prvním případě, ale vliv, který po sobě obě epidemie zanechaly, byl hluboký. Právě pod účinkem nemoci mimořádné smrtící síly, se začaly objevovat první názory na reformy společnosti, neboť obyvatelstvo si náhlý vznik těchto epidemií nedovedlo racionálně vysvětlit a spatřovalo v nich nadpřirozený zásah. Tomáš Štítný ze Štítného píše svoji \"Sieť viery\" především pod dojmem skončené epidemie a není náhodou, že na něj programově navazuje i Jan Hus. Ve svém důsledku vedly vlny morových epidemií až k objevu Ameriky, neboť se hledala přirozená cesta ke zdrojům koření, které mělo mít protiinfekční účinky (hřebíček a pepř).

Husitské bouře se svým dominantním projevem umisťují do mimořádně vlhkého a na záplavy bohatého období (přelom S2/Ch2). Například neúspěšnost křižáckých výprav proti husitským Čechám byla způsobena především totální neprůchodností země, neboť rozbahněné cesty umožňovaly jen velmi omezený pohyb, a to pouze lehčích nákladů. Tolikrát zdůrazňovaná vítězná bitva husitů u Sudoměře, kde byli ozbrojenci na hlavu poraženi, byla možná jenom proto, že rybníky byly v zemi z větší části vypouštěny, protože hrozilo protržení hrází! Podobně tomu bylo i v bitvě na Vítkově. Vzedmutá voda Vltavy donutila křižácké ozbrojence, tábořící pravděpodobně na Letné, k přechodu toku v jediném průchodném místě u dnešního ostrova Štvanice. Násilný přechod řeky je stál tolik sil, že pro Žižku a jeho vojáky, kteří byli opevněni na vrcholu Vítkova, nepředstavovali křižáci reálné nebezpečí, zvláště když museli v těžké zbroji stoupat do kopce.

Podobných příkladů by bylo možno citovat celé desítky, avšak to není účelem tohoto článku. Jisté je to, že klimatické oscilace vyvolávají celý řetěz dalších událostí, které podmiňují směr vývoje lidské společnosti jako takové. Například Třicetiletá válka.

Slunce odstartovalo i třicetiletou válku.

Období sluneční stability (S) a chaosu (Ch) -způsobeného faktickým postavením planet - \"odstartovala\" kromě jiného i třicetiletou válku. Od roku 1526 (přelom Ch2/S3) začínají budovat Habsburkové svůj centralisticky orientovaný stát. Je to příznivé období nejen politicky, ale především hospodářsky a klimaticky. Klima v Čechách je v té době tak příznivé, že na Kolínsku se pěstovaly melouny, které odebíral Pražský hrad. (Pro srovnání - dnešní oblast pěstování melounů se rozkládá jižně od Budapešti). Je to období renesance a manýrismu, kdy vznikl dodnes uznávaný pojem \"renesančně vzdělaný člověk\". Silní panovníci (Ferdinand I., Maxmilián II. a Rudolf II.) mají své politické rivaly, například v Anglii v Alžbětě I (1533-1603). V Rusku panuje v té době Ivan Hrozný (1530-1584), tvůrce klasického samoděržaví. Celý tento nesmírně tvůrčí a dynamický rozvoj náhle ukončuje třicetiletá válka.

Příznaky blížícího se sociálního a politického chaosu se objevují již od konce 16. století. Například desetiletí 1590 až 1600 (přelom S3/Ch3) bylo poznamenáno téměř nepřetržitou sérií dlouhých a drsných zim, které sužovaly celou severní polokouli. Není rovněž náhodné, že tento krvavý celoevropský konflikt vypukl v období, kterému se v odborné literatuře říká \"malá doba ledová\". Tato velmi studená klimatická epizoda měla globální charakter. V Kanadě a na Sibiři dochází k posunu hranice trvale zmrzlé půdy směrem na jih, ve Skandinávii a v Alpách se horské ledovce začínají rozšiřovat a posunovat směrem do údolí. Hladina Kaspického moře se zvedla až o 2,5 metru, ale na druhou stranu se začala prudce rozšiřovat Sahara. Americký jihozápad vysychá a indiánské zemědělské populace se stěhují na jih. Evropa je sužována nezvyklými zimami, zamrzá Baltské moře i Jadran, sněží v Portugalsku a ve Španělsku.

Existuje tedy příčinná souvislost mezi výboji Švédů směrem na jih (války švédsko-polské, švédsko-dánské, švédsko-ruské a účast Švédů ve třicetileté válce) s nástupem \"malé doby ledové\". Jisté je, že Evropa byla ohromena úspěchy Švédů, kteří byli pokládáni za mistry ve vedení \"zimních válek\".

K jejich úspěchům přispěla pochopitelně fyzická připravenost na drsné podnebí, ale i jejich výstroj, která neměla v tehdejších armádách obdoby. Ke zcela samozřejmé výbavě švédského vojáka patřily dva páry pletených vlněných punčoch a do té doby naprostá novinka, pletený vlněný svetr. Tyto i jiné okolnosti pak způsobily, že Švédové byli ve třicetileté válce tak úspěšní.

Klimatická oscilace v podobě \"malé doby ledové\", vyvolaná proměnlivostí slunečního záření, zcela nepochybně vyvolala řetěz událostí, které vedly v konečném důsledku k totální změně politické mapy Evropy. České království, do té doby jedna z evropských sociálních a politických stabilit, zcela zmizelo a místo něho se objevila řada mimořádně silně centralisticky řízených států. K novému vzepětí dochází pak až v 18. století v letech 1711-1790 (S4). Nastává rozvoj průmyslu, obchodu, vrcholí baroko a rokoko. V prudce expandujícím Rusku vládne Petr I. a Kateřina Veliká (1689-1796). Opět následuje pád v podobě \"napoleonských válek\" a rozkolísané 19. století s velikou roztříštěností stylů a slohů Ch4). Evropa 20. století zůstává od nástupu dlouhodobého maxima s vysokými desetiletými cykly až téměř do dnešní současnosti prakticky v nezměněné podobě.

Pokud tedy známe historický průběh oscilace sluneční činnosti, můžeme s velkou pravděpodobností odhadnout, co nás (klimatologicky a následně společensky) očekává v nejbližších desetiletích.

Známe-li průběh oscilace sluneční činnosti, můžeme odhadnout, co nás čeká.

Pokud známe historický průběh oscilace sluneční činnosti, můžeme s velkou pravděpodobností odhadnout, co nás (klimatologicky a následně společensky) očekává v nejbližších desetiletích. Vzhledem k tomu, že pohyb planet je znám, je možné provést celkem snadno obecnou klimatickou předpověď. V letech 2000 až 2030 nastane minimum, podobné středověkému, počínaje rokem 2040 se objeví série vysokých desetiletých cyklů sluneční aktivity. Potom přibližně od roku 2092 se bude opakovat série cyklů z let 1913 - 1964. Na konci 21. století opět nastane nevýrazné 180leté minimum.

Jde bezesporu o závažné zjištění. Dojde pravděpodobně ke globálnímu ochlazení a ve střední Evropě se zvýší srážková činnost. Proto je zapotřebí počítat s nevelkými úrodami, četnými záplavami, vyššími nároky na vytápění, ale především s velice nestabilními společenskými poměry, které povedou k decentralizaci a rozdrobenosti státních struktur. Je těžké podchytit v tomto článku všechny aspekty, které budou mít přímý vliv na celý náš budoucí život. Snad ještě jeden, který byl objeven autorem článku zcela nezávisle na práci Ivany Charvátové. V příštích několika desetiletích nás čekají série dlouhých a chladných zim, které ve svém projevu povedou ke snížení průměrných teplot jak sezónních, tak i ročních.

Nicméně, výsledkem bude nástup dlouhodobého období slunečního maxima (pravděpodobně 2200 let dlouhého cyklu), které bude mít zásadní vliv na změnu celé společnosti.

Tato zjištění jsou samozřejmě fantastická, ale pro mě osobně je zdaleka nejfantastičtější zjištění, že v dnešním vědeckém světě tolik opovrhovaná astrologie dostává najednou podporu ze strany, ze které by to naprosto nečekala. Astrologie již po několik tisíc let tvrdí, že na osud lidí mají největší vliv především Jupiter se Saturnem. Objev kauzality mezi jupiterovsko-saturnovským cyklem a následnými změnami na Zemi tuto skutečnost potvrzuje. A je fascinující, že oficiální astronomie k této skutečnosti prostě mlčí. Přitom zjištěním příčinného vztahu mezi pohybem planet, Slunce a sluneční proměnlivostí se otevírá úžasná možnost kvalitní předpovědi nejen sluneční aktivity, ale i klimatických, společenských a kulturních jevů, které jsou s touto aktivitou spojené.


Vítej zpátky mezi vědami, astrologie, povětrná dcero astronomie!

Převzato ze seriálu Jiřího Svobody
vycházel na serveru Fenomen.cz z roku 2001

Zdroj http://www.jitrnizeme.cz/view.php?nazevclanku=slunce-planety-a-osud-narodu&cisloclanku=2007061003

pošli na vybrali.sme.sk pošli do vybrali.sme.sk

Zdielať tento článok na Facebooku

čitateľov: 4760   verzia pre tlačiareň

Hľadaj užívateľa podla nicku /zadaj aspoň 2 písmená/:


fotogaléria
May 24, 2015

dsc_2270.jpg / fotky užívateľov

klikni na obrázok pre zväčšenie a popis

čítaj poznámky (0)
napíš poznámku

prezri si archív(612) :

general(140) / ilustračné(153) / zvláštne lokality(214) / fotky užívateľov(105)

vložiť obrázok do galérie



powered by EDGE